Ještě donedávna jsem pořádala ženské kruhy zadarmo. Byla jsem přesvědčená, že to tak je v pořádku a myslela jsem si, že jsem s tím v souladu. Ale vlastně jsem nebyla. Tady předkládám náhled cesty, kterou jsem prošla.

Prvotní nedůvěra – co když se to nebude líbit?

Když jsem začala organizovat ženské kruhy, vůbec jsem si nevěřila. Nikdy jsem něco takového nedělala, proto mi přišlo blbé si za to něco říkat. Abych byla upřímná, taky jsem se bála. Co když se to nebude líbit, co když nikdo nepřijde? Co když po mě budou chtít vrátit vstup? Nemůžu si přece říct o peníze za něco, co neumím.

Tyto otázky se nakonec ukázaly jako liché, protože zájem a reakce žen mne utvrdily v tom, že je jim na kruzích dobře a že jsou rády, že jsem něco takového začala dělat. Byla jsem šťastná, že se jim kruhy líbí a posilovalo to moje vědomí, že jdu správným směrem.

Nevyužitá nabídka

Na konci jednoho kruhu mi jedna z žen dala peníze s tím, že s kruhem mám chystání a peníze bych si měla vzít. A vybídla i ostatní, aby něco přispěly. Byla jsem v rozpacích. Jedna moje část vlastně byla celkem ráda, protože jsem začala zjišťovat, kolik času a vlastní energie kruhům dávám. Ale jiné části (té hlasitější) to bylo hodně nepříjemné, protože přece nemůžu brát peníze za něco co mně baví!

Peníze jsem přijala, ale na dalším kruhu, kde už dotyčná nebyla, jsem vyjasnila, že peníze za kruhy nechci. Stále jsem totiž nebyla připravená se náležitě ocenit, a proto jsem sebe sama přesvědčila, že o peníze nestojím, a že se mi energie, kterou do kruhů vkládám, vrací jinými způsoby. A tohle je pravda,ale jen zčásti.

Nemůžu přece změnit názor!

Postupem času se mi to ale rozleželo v hlavě. S mužem pracujeme na tom, aby nás náš skoro hektarový pozemek a naše aktivity na něm uživily. A kruhy jsou takovou mou aktivitou, kterou na pozemku dělám. Pravda, jen pokud je neprší nebo není zima, jinak jsme v Zrcadlovém sále na Klášteře v Napajedlích. Ale právě pro tyto případy zde chceme mít vytápěnou jurtu, tu ale za dobrý pocit nekoupíme. Jenže opět se ozvala moje část, která mi připomněla, že už přece nemůžu změnit názor!

Tak jsem to nechala být. A přišly další pobídky – jedna žena, která na kruh měla přijít poprvé, se mne ptala, kolik peněz si má přinést. Jiná, která chodí pravidelně, mi řekla, že by mi ráda něco dávala.

Kašlu na to!

Tak jsem se na to všechno vykašlala – na všechny ty části, které mi říkají, že nejsem dost dobrá, že si nezasloužím ocenění, že si nemůžu dopřát ten luxus a změnit názor, protože, co by na to řekli ostatní?

Když se ohlédnu zpět, vidím tři velké argumenty, kterými jsem si vysvětlila, proč si nemohu říct o peníze.

Kruh tvoříme všechny, ne jen já

To bezpochyby. Kdyby na kruh nikdo nepřišel, nebo se nikdo nezapojoval, těžko by se na něm vytvořila taková atmosféra, jakou ženské kruhy mají. Tohle je ale podobné jako třeba koncert nebo hokejový zápas. Bez diváků a návštěvníků by to nebylo ono, ale bez kapely a mužstva by to ani nevzniklo.

A chystání s kruhem je spousta – od vymyšlení tématu, výběru hudby a aktivit po nachystání místa a provázení žen o začátku do konce, po úklid. Zapojuje se i můj muž, který chystá dřevo na oheň a hlvaně hlídá našeho synka, když vedu kruh.

Peníze jsou zlo

S tímto programem už nějakou dobu pracuji. V mém ideálním světě, který si představuju jako planetu, ze které přišla na Zem mimozemšťanka ve filmu Nádherná zelená, by peníze vůbec neexistovaly. Jenže to je moje utopie a tady to bez peněz jde velmi těžko. Peníze nejsou zlo, je to jen druh energie, kterou můžeme nebo nemusíme přijmout. Nejsou ani zlé ani nekazí charakter, i když jedna moje část si to ještě trochu myslí (no jo, program je to hluboko uložený a zatvrzelý :D).

Nemůžu brát peníze za něco, co mě baví a v čem vidím smysl

Když ne za tohle, tak za co teda? V poslední době řeším to, že moje práce mně úplně vyčerpává, nevidím v ní smysl. A co hůř, stres, který se tam na mě valí, přenáším domů a jsem občas neskutečně protivná a hnusná na muže a syna. A hledám, co dělat dát, hledám své poslání. A proč by to nemohla být práce se ženami? Ta mi minimálně smysl dává, a to veliký.

Takže vezmu hozenou rukavici?

ANO protože:

  1. Se chci naučit se ocenit
  2. Chci se tímto jednou živit
  3. Máme velké plány, které bez peněz neuskutečníme
  4. Chci se dál rozvíjet, abych mohla dělat kruhy stále lepší a lepší, a to většinou není zadarmo

A jak to dopadlo?

Na posledním kruhu, který byl na téma lovkyně a vlastních hranic, jsem se odhodlala a ženám řekla, jak bych si to představovala. Jejich reakce byla úžasná. Některé mi řekli, že už stejně chtěly navrhnout, že by rády něco přispívaly. Jiná žena řekla, že i pro ni to je tak lepší, že se bude cítit líp, že mi nic nedluží.

Byl to pro mne dost nepříjemné vykročení z komfortní zóny, ale děkuju sama sobě, že jsem se k tomu odhodlala a že jsem si to dovolila.

Pokud chceš ode mne více inspirace, ráda tě uvidím u mne ve skupince na Facebooku, kam dávám živá vysílání na různá témata, tipy na písničky a jak s nimi pracovat či sebeláskovou inspiraci. A přednostně také všechny pozvánky na akce, které pořádám, jako třeba ženské kruhy či skupinové rituály.


Baru

Průvodkyně žen, partnerka, máma, žena, která se ráda noří do hloubky své duše. Pořádá ženské kruhy a jiné akce pro ženy. Zaručene hlavu vypne při práci na rodovém statku, který s mužem postupně tvoří. Má plnou hlavu plánů a celý život na to, je uskutečnit.

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *